R04, Jan Vondrák, 17.11.2019

R04, Jan Vondrák, 17.11.2019

Na naší cestě jsme mnohokrát riskovali, a i když se říká, že risk je zisk, neplatí to vždy. Je jasné, že mladí kluci, kteří vylezou ze školy, nemají o reálném životě a praxi architekta ani páru, nebo možná jo, ale my jsme rozhodně neměli ani ánunk. Našli jsme si kancelář a začali „podnikat“. První nápad, jak zútulnit naše nové místo byl interní projekt zvaný horizontální knihovna. Celý nápad spočíval v tom, že nakoupíme šest set vojenských bedniček, ze kterých si na podlaze vyskládáme knihovnu z bedýnek od granátů. Dneska je to vtip popukání, ale tehdy jsme si dlouho nechtěli přiznat chybu a půl roku jsme chodili po podlaze, po které se nedalo chodit. Naše modré palce, pozurážené od kování bedniček a krvavé šrámy na kotníkách nás donutili koncept přehodnotit, postavit klasickou vertikální knihovnu a zbytek bedýnek z flašku Ferneta přenechat nadšenému painballistovi. Byla to ale prohra?

We have often taken risk on our journey. And even though they say nothing ventured, nothing gained, there are limits to this logic. It seems obvious that young boys, fresh out of school, have no clue about the real life or the work of an architect. They might. But we were quite green. We found an office space and started "business". The first idea of how to make our new home more homely was that of an internal project called a horizontal library. The gist of it was that we buy six hundred army surplus crates, from which we create a library on the floor. Today I chuckle just thinking about it. But back then, we didn't want to admit defeat and we had spent half a year walking on a floor that was good for anything but walking. Our blue thumbs, bruised from connecting the crates, bloody scars on our ankles and myriad of callouses made us reconsider the whole concept. We built a conventional vertical library and left the abundance of army crates to our favourite paintball enthusiast. Was it a defeat?

O pár let později jsme pro našeho kamaráda navrhli malou knihovnu v zahradě. Tuhle studovnu s malýma kamínkama jsme postavili v Hlásné Třebáni. Dvakrát. Jó, malý realizace jsou fajn, často jsme jimi zaháněli splín z toho, jak dlouho trvá postavit normální dům. A tak jsme sem tam vzali vrtačky a pily a něco postavili. Saunu, knihovnu či festivalové kulisy, to všechno bylo moc fajn, ehm, tedy až na tu knihovnu. Stavba knihovny probíhala poměrně v klidu, jen nošení těžkého materiálu nám dávalo docela zabrat. Během léta jsme ve volných chvílích postavili krásnou zahradní stavbičku s otevírací střechou a těšili se na koulaudaci. Při finalizaci vnitřních povrchů jsme si přitápěli kamínky, která fungovala bezvadně. Tak si dáme oběd, dneska jsou v Třebáni vepřové hody, zahlásil Milan a šlo se na oběd. Zejtra se bude fotit, těšili jsme se s klukama a ládovali do sebe ovar s křenem a hořticí. Po zpáteční cestě jsme spatřili hustý černý dým. Zprvu nám nedošlo, že to je naše knihovna a rozjížděli jsme vtipy o hořící skládce pneumatik. Bližší realita však byla mnohem krutější. Knihovna shořela. Tedy ohořela, což bylo možná ještě horší. Celý půlrok jsme ji opravovali z vlastních peněz a proklínali naší tupou víru v komínovou home-made prostupku. Dneska tam zase stojí. Je hezká a má v sobě schovaný veliký příběh, ale i spoustu potu a možná i slz chlapců z Mjölku, kteří jsou někdy odvážní až moc.

Few years later, we had designed a small garden library house for a friend of ours. We had built this miniature study with tiny stove in Hlásná Třebáň. Twice. Yeah, small structures are nice. We had often used them to dispel the grief over how long it takes to built a regular house. And so we had brought our drills, saws and screwdrivers and built something ourselves. A sauna, a library or festival sets. And it was all very nice. Well, with the exception of the library. The construction itself went pretty well. Aside from the carrying of heavy material, our work was fun. During the summer we had built a beautiful little building with an opening roof and we were excited for it's opening. When applying finishing touches to the interior, we used the stove for little heating. They worked great. Let's go have a lunch, today they have the pork feasts in town, Milan declared, and to lunch we went. The next they there was going to be the photoshoot. We were excited and stuffed ourselves with pork, horseradish and mustard. On our way back we noticed a column of thick, black smoke. At first, not realizing it was our library going up in smoke, we threw around jokes about people burning tires. The reality from up close was cruel and sobering. The Library had burnt down. Well, charred. We spent the next six months repairing it on our own expense and cursed our foolish faith in home-made chimney thimble. Today the library is back the way it was. It is charming and has soaked up a great story. It has also soaked up way too much sweat and, perhaps tears, of the boys from Mjölk, who sometimes tend to be a little too brave.

Vždycky, když se nám stane nějaká špatná věc, zažívám kromě hromady negativních emocí, i radost. Chyby totiž znamenají, že děláme věci naplno, že jsme na hraně, toho, co je možné a nemožné. Znamená to, že žijete, riskujete a snažíte se dělat věci jinak a lépe, než ostatní. A proto budeme dál riskovat a prohrávat a vyhrávat a radovat se z úspěchu i neúspěchu, protože to, co nás žene dopředu je víra, že to, co děláme, dává smysl, ať to dopadne jakkoliv.

Every time something unfortunate happens to us, I experience a load of negative emotions, but also joy. Mistakes prove that we do things to the fullest. That we pushing against the edge of possible and impossible. It proves that one's alive, takes risks and has the courage to do thing different and better than others might. And that's why we'll keep on taking risks. Keep on losing and winning. Take joy in success and failure. Because our driving force is a belief that our work has a purpose. No matter the outcome. 

Výhra není všechno. Výhra je to jediné.

Victory isn't everything. Victory is the only thing.

Profese architekta je obyčejně spjatá s dlouhým vysedáváním u počítače a nezdravým životním stylem. Když jsem nastoupil do školy, byl jsem poměrně zdravě vysportovaným mladým mužem, který jako každý z nás nevěděl o životním stylu správného architekta vůbec nic. Velmi brzo jsem zapadl do koloběhu probdělých nocí v klubech a ospalých pracovních dnů s počítačem. Moje tělo začalo chátrat. 

The vocation of an architect is commonly associated with long hours spent in front of the screen and sedentary life styles. Back when I started school, I was a young athletic fellow, who had no clue of what the proper lifestyle of an architect ought to be. It didn't take long and my life became a cycle of sleepless nights at clubs and tired days in front of the screen. My body had began to dilapidate.

Absenci pohybu jsme se snažili dohánět alespoň o přestávkách mezi přednáškami partiemi stolního tenisu. Zanedlouho sem si však uvědomil, že hnací silou není nedostatek tělesné aktivity, ale chuť vyhrávat. O to větší jsem měl radost, když se v ateliéru zformovala florbalová ateliérová liga. Hrálo se hodně divoce a občas zápasy připomínaly spíše utkání z nápravného zařízení nebo ústavu pro postižené. Milovali jsme to. Pamatuji si, že jsem někdy chodil do školy jen odehrát zápas a pak jsem zase po anglicku mizel zpět na koleje. Naše provizorní hřiště zabíralo šestinu celého ateliéru a většinu vyučujících tento ateliérový “sport” doháněl k šílenství. Florbalová horečka trvala jeden semestr. 

For the lack of physical activity, we tried to make up with sets of table tennis in between classes. What I found soon enough, was that the driving force wasn't a lack of movement anymore - it was the appetite for victory. Imagine then my excitement when a field hockey league was formed in the school studio. The game was wild. Often it more resembled a match in a correctional facility or an institution for the mentally handicapped. We loved it. I recall sometimes going to school only to play a match and then sneaking off to dorms again. Our DIY field took up roughly one sixth of the studio. Needless to say this "sportsmanship" drove many teachers close to madness. The Field-hockey-fever lasted for a semester.

Po třech měsících se na hru, která měla dokonce i svoje diváky, zapomnělo. To co mi po těch letech došlo je, že ze všech kluků, kteří tehdy ligu hráli, vyrostli skvělí architekti. Už v té době se v rámci týmů představovali budoucí úspěšné ateliéry, výsledky jednotlivých zápasů bravurně blogovali současní teoretici architektury a ti, co měli problémy s docházkou na předem naplánované zápasy, dnes sedí ve známých kancelářích po celém světě. To, co nás tehdy spojilo, nebyl florbal, ale touha po vítězství. I když to byla jenom hra, jsem rád, že jsem byl součástí tohoto šílenství. 

The matches even earned an audience. Three months later, people lost interest. What I realize, after all these years, is that all those boys that used to play in the league had gone on to become great architects. Even then, teams represented future successful studios and the results where brilliantly commented by today's theoreticians of architecture. The same people who had a questionable attendance in prearranged matches now sit in well known studios around the globe. What brought us together, back then, wasn't field hockey - it was the desire for victories. It might have been just a game, but I am grateful for having been part of this insanity. 

Když učíme na škole, máme radost, když ze studentů cítím soutěživost a chuť vyhrávat. To, co je posouvá dopředu, není samotná výuka, ale společnost skvělých lidí, od kterých se můžou mnoho naučit. Důležité je, mít otevřené oči a sem-tam si zdravě zasoutěžit. Výhra není všechno - výhra je to jediné.

When we teach at the faculty, we are always glad to see competitiveness and the drive for victory in our students. What drives them forward is not the lectures themselves. It is the company of great people from whom they can learn a good deal. It is important to keep one's eyes for a good, healthy competition. Victory isn't everything - it is the only thing.

R04, Jan Vondrák, 17.11.2019

R04, Jan Vondrák, 17.11.2019